Fish Team CENTRAL BOHEMIA

Jak jsem poznal ryby a nepochopil lidi

Často vzpomínám, vzpomínám na své začátky, samozřejmě začátky s rybařinou. Není to dlouho, nějakých 20 let nazpět a já byl opět na chatě u řeky Berounky, ostatně jako každý letní víkend a později i letní prázdniny. Rád jsem pozoroval přírodu, ptáky, brouky, poznával květiny, všechno co mi přišlo do cesty, ptal jsem se starších, rodičů, babičky, co je tohle a támhleto. Rád jsem pozoroval vodu a život v ní. Ve sklípku jsem okukoval rzí prolezlý a rozbitý strojek. Na co je tohle? To je naviják po dědovi Aleši, ale má ulomenou kličku. Ráno jsem potkával rybáře, jak odcházejí od vody a nosí ryby. Většinou kapry, pěkné cejny, občas candáta nebo úhoře. Byl to pan Pokorný a pan Maršál. Měli svá místa, obzvlášť starý pan Maršál neměl rád, když mu tam nikdo chytal, byla už taková doba. Já chodil kolem osmé, oni už ale odcházeli od vody, protože nahazovali ve čtyři ráno. Strašně mě to lákalo, musel jsem to zkusit, nešlo to jinak. Vzal jsem klacek, našel kousek vlasce, už ani nevím, jak jsem uvázal háček, babička mi dala jako nástrahu šunkový salám a já vyrazil. Přesně pod Sýkorovic chatou, u placáku, tam jsem nahodil a zdolal svou první rybu. Byl to nádherný jelec tloušť. A já začal…

Místo olůvek jsem uzlíkem uvazoval matičky, místo háčku špendlík, ono to šlo. Proutek z vrby se prohýbal. Ryb bylo hodně…Seděl jsem na schodech, nahazoval kousíček od nich, chytat tlouště a podoustve mi nedělalo problém. A těch řezánků, jedna báseň. Byla taková doba…

Jednou když za námi na víkend přijeli rodiče, dostal jsem dárek. Máma koupila očka na prut a kolovrátek, táta mi z vrbového pahýlu udělal první „prut“ a z knihy 1000+1 rada pro rybáře jsem se naučil první rybářské uzly. Jo jo to byl vercajk panečku. A já tahal ty jelce dál. Tenkrát jsem hodně chytával s Honzou Dopšíčkem. Sedávali jsme v lodi, chytali hned za ní. Jsem rád, že jsem tohle zažil. Každý neměl to štěstí a mít už nejspíš v nejbližších desetiletí nebude. Tahali jsme parmy přímo pod lodí, jedna, druhá, třetí. Byla taková doba…

Netrvalo dlouho a já se mohl pyšnit prvním skutečným rybářským prutem. Tokoz Lipno v délce 1.5m + Tokoz Rex s navinutým silonem. Dodnes ho mám, dodnes je funkční a na tlouště pod vrbičky ideální. Postupně jsem začal rozšiřovat svou výbovu, v průměru každý rok jeden prut s navijákem. Chytával jsem nejvíc před chatou, jen tak na houpačku na prut 1.9m dlouhý. Ryb jsem chytával hodně. Byly tam. Kolik parem bylo v řece. I nové rybáře jsem potkal, třeba takový Matěj Kos, líčil před svou chatou bambusák nebo Martin Hlíza, to byla grupa. Jo tak taková už byla doba…

Ani nevím jak je to možné, ale bezpochyby se píše rok 2010. A jak to vypadá? Mladí nezačínají s klackem, nezačínají s bambusákem. Laminát nahradily teleskopy, teleskopy zase uhlík. Jsme prostě moderní, vývoj jde nezadržitelným tempem kupředu, kdo zaspí, tak není in, není jednoduše cool. Žijeme v době rybářských serverů a virtuálních životů. Napadáme jeden druhého skryti za @profilem. Ryb už není tolik, co bývalo, zdaleka ne. Už nechytím parmu u schodů, tlouště si musím vysedět a o dravce jen náhodně zavadím. Proč se divím, vždyť na tom mám svůj díl viny. Bral jsem ryby, zabíjel, bylo jich hodně… Proč by ne? Vždyť měly míru, nepřemýšlel jsem o tom. Teď už to vím, je jiná situace, drtivou většinu ryb už neberu, obzvláště původní druhy, které se nevysazují. Nebudu tvrdit, že je to dobře, ale já to tak cítím, musím, přiznám se, že nebylo jednoduché přeprogramovat myšlení na tuto vlnu, ale s každou puštěnou rybou je to snazší. Někdo to však už nedokáže, myslel po staru prostě dlouho, do jisté míry to chápu… Něčeho však přibylo, samozřejmě rybářů. Ne, musím se opravit. Nejsou to rybáři, pro mne rozhodně ne. Mají sice oprávnění k lovu, ale chovat se neumí. Nemají vztah k přírodě, nejsou k tomu vychování. Nectí základní principy fungování života, ničí vodu, ničí život v ní, břehy zahlcují odpadky a pravidelně porušují rybářský řád. Kde se stala chyba? Těžko říct, nehledejme trny v zadku, dívejme se kupředu. Budoucnost je v dětech, tam to začíná, proto je důležité učit mladé k úctě k přírodě, oni to pak mohou šířit dál, oni pak zaučí své potomky. Na nich bude záležet, jak ta naše Planeta dopadne. Já jsem svůj slib dal...
Jo, je taková doba…

Aleš Kapitán