Milí členové Petrova cechu, kamarádi kolegové. Už od mala, co chodím k vodě mi hlavou probíhá spousta otázek, na které si sám snažím odpovědět. Některé si postupem času vyřeším a některé mi vrtají hlavou do teď. Třeba tahle otázka nebo spíš problematika „masařiny“ jak se mezi námi říká. Já osobně jsem člověk, který ryby nejí a ryba je pro mě rovnocenný soupeř a za svůj souboj při zdolávání si vyslouží život. Nicméně nezazlívám žádnému rybáři, když si rybu odnese domů. Ale všechno má své meze a ať si každý odnese tolik, kolik opravdu má pro svou spotřebu a nebere si denně 2 ryby. Co nám potom v té vodě zůstane? Dost řešení otázky, na kterou stejně nikdo nenajde odpověď, protože je v každém z nás a vraťme se k tomu, proč vlastně píši tenhle článek. Proč se vlastně může chytat jen na dva pruty? Proč ne třeba na tři nebo čtyři, není přece možné, aby se mi stalo, že dostanu záběr na více prutů najednou. Ruku na srdce, kdo si tohle ve svém podvědomí alespoň jednou neřekl. Já jsem si na tuhle otázku odpověděl minulý víkend, kdy se mi stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že více prutů neznamená více záběrů a ryb. Jednou nebo dvakrát do roka si táta udělá čas a máme možnost vyjet někam dál, sednout si na soukromou vodu a pokusit se ulovit kapitálního kapra. Hned na úvod chci podotknout, že nejsem kaprař takže pro mě je kapitální kapr je ryba přes 70cm.
Minulý týden odpoledne jsme s tátou vyjeli na jednu krásnou pískovnu, kde jsme měli v plánu nějaké takové ryby ulovit. Po příjezdu jsme zjistili, že od loňského roku je změna, a to, že je povoleno chytat na tři udice. V první chvíli jsme si řekli to je super, proč ne? Dojeli jsme na naše lovné místo, rozbalili věci, postavili stan a já jel zavést tyčovou bójku. Připravili jsme si pruty, nahodili každý dva pruty a začali vybalovat ten bonusový třetí. Asi po půl hodině mi to nedalo a stáhl jsem ho. Nevím, jestli to byl instinkt, obava, že bych to nezvládl při záběru nebo jen nezvyk na třetí prut. Táta nechal svůj třetí nahozený, nicméně ho měl o kousek dál od ostatních prutů. Na první záběr jsme nečekali ani moc dlouho a první kapřík se podíval na podložku. Tento večer už ale další záběr nepřichází a táta jde spát. Já si připravuji spacák a ulehám na lehátko vedle prutů. Celou noc ani záběr. Druhý den ráno jsme dostali na břeh pár pěkných ryb, mezi nimi i krásné jesetery. Den se opět chýlil ke konci. Kolem páté hodiny odpoledne jsem viděl nedaleko naší bóje pohyb větší ryby, neváhal jsem a zavezl jsem to tam. Bylo to sice asi až 5 metrů za bojí, ale řekl jsem si, že to risknu. Sluníčko nám pěkně nahřívalo křesla z posledních paprsků a pomalu zapadalo za obzorem. Táta zrovna rozpálil gril a vzduchem se vanula vůně naložených kotlet. Je to tu přišla ta chvíle. Tátův naviják drnčí a je k nezastavení, rychle přiskočí a zasekne. "Vypadá to na slušnou rybu" říká táta. Super, mám radost po několika hodinách bez záběru to vypadá, že se na podložku podívá pěkná ryba. "Zzzz, Tome jízda!" Rychle přiskočím k prutu a zaseknu, prut se ohne a brzda se nechce zastavit. Neskutečná síla ryby mě nedovolila zastavit ji ani na 70 metrech. No paráda, oba táhneme rybu určitě přes deset kilo, máme háčky bez proti hrotu a ještě má táta nahozený o prut navíc. No, a abych nezapomněl maso na grilu. Souboj trvá na obou frontách asi 10 minut a tátovi se daří rybu dostat blíže ke břehu. Problém je v tom, že ani jeden nemůžeme od druhého odejít moc daleko, protože na obou stranách našeho místa jsou vrby. Takže přibližně na 10 metrech břehu teď máme dva nahozené pruty, za vrbou třetí a ještě každý rybu, která má dost sil na nečekaný výpad. Aby toho nebylo málo, táta má problémy se zápěstím, takže podebíraní je na mě. Pomalu se snažím odcouvat ke stojanu pro podběrák, ale musím být ostražitý abych rybě moc nepovolil nebo ji moc nerval a tím o ni nepřišel. Dobrý,podběrák je ve vodě, mohu se soustředit na souboj. Plán byl takový, že já budu rybu udržovat dál od břehu podeberu ho tátovi a ten pak pomůže mně. Samozřejmě že ve chvíli kdy táta dostal rybu dost blízko ke kraji a poznali jsme, že je na háčku kapr kolem 80cm se ta moje ryba rozhodla nám to znepříjemnit a tak si to vydala přímo naproti tátovému kaprovi. Teď už šlo o každý centimetr vlasce, který jsme rybám dali. V jednu chvíli jsem si jist, že se ryby vedle sebe minuly tak maximálně o 20 centimetrů. Představa že se po 30 minutách do sebe zamotají a o ryby přijdeme, byla děsivá. O to víc jsem byl ve stresu, že hned kousek vedle byly nahozené další tři pruty, takže jeden špatný pohyb, ryba by se do nich zamotala a mělo by to opět nehezký konec. Dalších 5 minut jsme oba vypotili tak litr potu. Konečně má ryba, kterou jsme stále neviděli se rozhodla popojet kousek dál. Teď přišla naše chvíle. Bylo to riskantní, ale na první dobrou jsem kapra zkusil podebrat. Je tam! Táta rychle přiskočil, vzal podběrák s nádherným šupíkem a nesl ho na podložku. Teď už to bylo na mě, ryba byla asi 25 metrů od břehu, ale vzala to pěkně vpravo, takže jsem se dostal mezi tátovi zbylé dva pruty. Hlavou mi běhaly myšlenky, jak ryba proplouvá okolo ostatních vlasců a já o ni přijdu. Bylo to děsivých pět minut souboje, ale nakonec jsem rybu dostal zpět před sebe, mezitím se tátovi podařilo stáhnout zbylé pruty a já měl tedy více prostoru pro zbytek souboje. Ryba se stále držela u dna. Byla už téměř u břehu, ale pořád nebyla vidět. Čas neúprosně běžel a mě docházely síly. Z posledních sil jsem se snažil rybu odlepit ode dna, když v tu chvíli se na hladině ukázal kapr. Nevěděl jsem co dělat, nemohl jsem se nadechnout a jen jsem tupě zíral na to, co to mám vlastně na háčku. S tátou jsme se na sebe podívali a jen mlčky hleděli na to monstrum. Po půlminutě zírání jsme se vzpamatovali, táta podebral kapra a já si oddychl, že je na břehu. Ve chvíli kdy jsme kapra položili na podložku, háček mu vypadl z huby. Neskutečné štěstí, že se to stalo až na břehu.
Rychle oba kapry změřit, zvážit, vyfotit a šup s nimi zpět do vody. Čísla mluví za vše tátův šupináč rovných 80 centimetrů a 9,5kg. Při měření mého lysce jsme byli oba napnutí jak struny. Natahuji metr a zastavuje se na čísle 90 centimetrů. Při vážení jsem měl co dělat abych ho odlepil s vakem od země. Váha ukazuje 19kg, po odvážení vaku zjišťujeme, že ryba má 16kg. Rychle pouštíme ryby zpět do jejich domova a teprve až poté si vlastně uvědomujeme, že jsme právě teď oba pustili naše životní kapry.
Co z toho pro mě vyplynulo? Myslím si, že za patnáct let co rybařím už mám něco zažito, ale teď jsem byl rád, že jsem ten třetí prut vytáhl a při zdolávání mi tam překážely „jen další čtyři“. Myslím si, že je zcela zbytečné mít nahozeno více jak dva pruty, protože ve chvíli kdy se Vám na prut dostane opravdu slušná ryba, tak nebudete mít šanci rybu nasměrovat tam kam opravdu chcete a bude o to větší riziko, že o ni přijdete zamotáním do dalších udic. A ve chvíli, kdyby jste dostali záběr i na další prut budete zcela bezmocní, protože i když rybě povolíte aby si ujížděla než zdoláte tu první tak se Vám zamotá do té zbylé třetí udice. Riskujete tím ztrátu jak svých návazců a vlasce, ale také především zdraví a život té ryby, o který nám nebo alespoň mě jde v první řadě
Text + Foto: Strejček
