Fish Team CENTRAL BOHEMIA
|
Přívlačový maraton, aneb první rybářská dovolená - ŠVÉDSKO Kapitola 1-Cesta do Švédska (2.7.-3.7.2010) Byl to jeden z mých snů, podívat se do Skandinávie a zachytat si tamní ryby. Již pár let se o tom s Matějem bavíme, ale vždy to na něčem ztroskotalo, ať již finanční stránka věci nebo málo lidí. Letos bylo vše jinak. Já jsem začal pracovat, a proto jsem byl odhodlaný opravdu někam vyrazit. S Matějem jsme začali plánovat a postupně lanařit další členy výpravy, už ani nevím, kdy to všechno začalo, ale řekl bych, že někdy na podzim roku 2009. Kladně reagoval Petr Vavřina a Lukáš Ardon, ve čtyřech by se sice již jet dalo, ale my chtěli minimálně pět lidí pro snížení celkových nákladů a zaplnění auta. Lukáš přesvědčil svého spolužáka Karla Zeise a již nám bylo pomalu jasné, že se na rybářskou dovolenou pojede. Nicméně se ještě snažíme sehnat posledního člena do šestice. Po několika zmařených pokusech mě napadá Michal Luknár, spolužák z gymnázia a můj dobrý kamarád, co kdyby. Snažím se mu nějak dovolat, není to lehké, jelikož byl zrovna bez čísla, ale nakonec se to povedlo, oznamuji mu návrh a k mému překvapení Michal bez jakéhokoli zaváhání říká: „Počítejte se mnou, jedu“. Paráda, kolotoč výběru a zařizování může začít. Základ byl výběr destinace. Nechceme žádná jatka, proto je Švédsko jasnou volbou. Základní požadavky: krásná příroda, daleko od lidí, možnost přívlače a muškaření. Termín byl stanoven na první týden v červenci. Každý sháníme informace na internetu a všude, kde to jde. Pravidelně se scházíme a diskutujeme u piva. První výběr vypadá na jih Švédska - Hokensas, nicméně zvrat nastává, když Matěj s Petrem navštíví CK Pepa www.rybolov.com Jih Švédska je na začátku prázdnin plný Němců a Švédů, kteří vyráží s dětmi na prázdniny, to odparuje naší klidné dovolené. Majitel CK klukům doporučuje další destinace a nakonec se shodneme na oblasti řeky Giman ve středu země, což je sice cca 1000km z Trelleborgu (přístav), ale máme zaručeno, že zde bude opravdu klid. Ubytování zajistíme v kempu Albacken Jakt & Fiske. Vybíráme zálohu od všech členů a Matěj platí v CK. Jsme zas o trochu blíže. Přes zimu a na jaře dostáváme nákupní horečku, já kupuji Rapaly na Ebay, jak to jde, přibudou mi i dva nové přívlačové navijáky od Daiwy.Čas rychle plyne a než se nadějeme, čas odjezdu se velmi rychle přiblížil. Vzal jsem si za úkol sestavit obědový jídelníček na celý týden. Od 1.7. mám dovolenou, zařizuji ještě poslední věci, balím a s Matějem nakupujeme společné zásoby a 3.7.2010 kolem šesté hodiny ráno pro mě kluci přijíždějí Renaultem Trafic pro šest osob, kterého zajistil Matěj. Jsem plný očekávání, těším se, cesta začíná... Naskládáni v autě vyrážíme směr Německo do přístavu Rostock. Mě osobně cesta velmi rychle utíká, občas se zastavujeme na sváču a WC. Do přístavu přijíždíme celkem brzy, proto máme ještě čas na občerstvení v místním bufetu a natankování nafty, která zde byla kupodivu levnější než u nás v ČR. No nic, musíme razit. Přes bránu se dostáváme přímo k trajektu, takového kolosa jsem ještě neviděl. Gigantický trajekt převážející vlaky, kamiony a osobní auta budí značný respekt. Při čekání ve frontě potkáváme další Čechy, taktéž rybáře. Matěj hned zjišťuje nějaké info. Blíží se 15tá hodina, najíždíme na železné monstrum a rychle zabíráme místa v klimatizované místnosti pro pasažéry. Jelikož se jedná o denní trajekt, nepanuje na palubě velký boj o místa, to si samozřejmě nemyslíme, protože nevím, co nás čeká na cestě zpět nočním trajektem. Spousta lidí si zabírá místa na střeše trajektu a kochá se mořskou hladinou. Přijde mi to jako věčnost, pořád stojíme. Najednou mi ujede hláška dne: „Hale, ta bojka plave!“ a Matěj reaguje: „No jo.“ Po chvíli nám dochází, že už jsme vyrazili :) směr Trelleborg. Konečně. Potulujeme se po palubě, někdo se posilňuje alkoholem, někdo kafem, občas podřimujeme. Přibližně ve 22hod vyjíždíme již ze švédské pevniny směrem Stockholm. Na Matějovi je už vidět značná únava a i když nerad :) předává pilotování někomu jinému. Ale kdo to bude? Lukáš a Karel ještě nemají řidičák, já mám mokrej a Michal je posilněn alkoholem, Vavří se hlásí dobrovolně, je mu jasné, že čím déle, tím to bude horší. Dávám mu ze svých zásob energetický nápoj a pokračujeme. Začínám si uvědomovat, že teď bude důležité mluvit s řidičem a udržet ho na pozoru, nejsem sám, tma však zahalila krajinu a spánek je silný protivník. Matěj a Michal odpadávají velmi rychle, Lukáš myslím také, já s Karlem mluvíme s řidičem, ale ne dlouho. Probouzí nás až nájezd na krajnici, zbystříme a opět upadáme do spánkového komatu. Ani nevím jak, ale společně se probouzíme v okamžiku, kdy Petrovi padá hlava na volant. A dost, musíme zastavit. Stanoviště volíme nedaleký McDonalds a rozhodujeme, co dál. Plán vypadá jednoduše. Zkusíme se prospat alespoň na dvě hodinky, všichni jsme totálně v polospánku, nikdo nedokáže sednout za volant. Taktika bohužel končí po půl hodině, tady se prostě spát nedá. Naštěstí Michal vypadá celkem svěže, díky pár pivčákům spal celou dobu od výjezdu z trajektu, to se nám teď hodí. Je rozhodnuto, „Michale řídíš“, prohlásí Vavří :) Sedám vedle Michala a vyrážíme, snažím se neusnout, ale marně, auto utichlo a Michal se prodírá skrz nekonečné švédské a rovinaté dálnice. Brzy se probouzím a kecáme. Udivuje nás, že kolem 3 ráno je poměrně už dost vidět, zajímavé, no nic, jedeme dál. Zbytek auta pochrupuje. Neustále pokukuji do lesů, jestli neuvidím prvního losa, pomalu se začínají objevovat první jezera, je tu krásně už teď a to jsme na dálnici. Michal ukrajuje 500km z cesty a nastává střídání. Až do cíle nám dělá řidiče Matěj, postupně projíždíme Stockholmem, mě osobně zaujala místní architektura, typické skandinávské červené cihly se mi na domech líbí. Čím blíže jsme k cíli, tím více nás obklopují lesy a jezera, je to nádhera. Již před cestou jsem byl smířený s tím, že třeba nechytnu pěknou štiku, ale věděl jsem, že si to užiju, nejedu sem pouze za rybařinou, ale i za přírodou, kterou budu u nás jen těžko hledat. Aááá konečně vidíme naše jezero, projíždíme okolo švédských chaloupek, Švédi mávají, mají nejspíš radost z každého člověka, kterého vidí, přijíždíme k ústí řeky do jezera, paráda, tohle se musí vidět. Nádherné peřeje, křišťálová voda, tohle je ráj na zemi. Do deseti minut jsme v našem kempu... Kapitola 2- Ubytování a začínáme chytat (3.7.-4.7.2010) Najít kemp Albacken nebyla žádná věda, proto bez problémů přijíždíme na cílové místo. Zastavujeme u největší budovy, to bude nejspíš místo s recepcí. Trochu váhavě jdeme dovnitř. Recepci nacházíme, ale nikde nikdo, čas čekání věnujeme prohlídce fotografií na stěnách, pěkné kousky (okouni, štiky, lipani a pstruzi – to by se nám také líbilo), zdi jsou dále ozdobeny trofejemi zvířat. Konečně přichází recepční. Získáváme základní instrukce a dostáváme klíčky od chatky číslo 1. Popojedeme k naší rezidenci, vlezeme do chatky a zabereme si pokoje. Rychle vynosíme věci z auta a dělíme se na dvě skupiny. Michal, Lukáš a Karel jsou evidentně nadržení na okamžitý rybolov, proto rychle čapnou své náčiní a pospíchají k jezeru, kde už je zaparkovaná naše loď s motorem. Majitel jim vše vysvětluje a oni rychle mizí v dáli. Já, Matěj a Petr hezky v klídku vybalujeme, nasáváme místní atmosféru a připravujeme si vláčáky. Počasí je opravdu nádherné. Slunečno, žádné vedro, žádná zima, tohle se mi líbí. Po krátkém odpočinku ihned vyrážíme k písečné pláži zkusit štěstí, okolí vypadá nádherně, kolem jezera se tyčí skalnaté oblouky porostlé lišejníkem a mechem, okolo rostou severské borovice. Prohazujeme čistou vodu našimi nástrahami a napjatě čekáme na první záběr. Nic však nepřichází, zkoušíme i chytat z vody, ale na koupání přecijen není, voda je docela studená, proto se po chvíli vracíme do chaty, oblékáme se a vyrážíme druhým směrem. Nasazuji stříbrnou plandavku od ABU a věřím, že něco přijde. Skutečně, najednou mám svou první švédskou rybu na prutě, je to okoun velikostně stejný jako moje plandavka JI taky jsem spokojený. Matěj a Petr nic. Mezitím přijíždí druhá skupina a nás čeká střídání. Kluci si docela zachytali, hlásí hodně okounů a k mému překvapení veliké jeseny, na fotce pak vidím nádherné ryby. Michal nám vysvětluje, jak zacházet s motorem a vyrážíme. Zkoušíme různě pochytávat jezero, okounů chytáme dost, ale malých velikostí a já začínám tušit, že tady je potřeba vodu dobře znát. Velké revíry skrývají velké ryby, ale člověk musí vědět kde, kdy, jak a mít ještě štěstí. Nicméně jsme si tento den zachytali ve švédské přírodě, jsem spokojen. Vracíme se do kempu, probíráme první zážitky, plánujeme, něco pojíme a popíjíme, je nám dobře. Přijde nám, že den je nekonečný, venku je pořád pěkné světlo, nejsme ani moc unaveni po náročné cestě. Když je ale kolem 12 hodiny pořád světlo, lehce znejistíme, nicméně nám rychle dochází, že tady naše česká tma nebude. Je to opravdu tak. S lehkou nadsázkou můžeme říci, že ve Švédsku mají půl roku tmu a půl roku světlo. Tento fakt nám poměrně značně rozhází naše plány. Původně jsme chtěli chodit na pravidelný ranní lov, ale uznejte, když člověk chodí spát denně ve 3 hodiny ráno za světla, těžko půjde v 5 na ryby. A skutečně, vstáváme kolem 10 hodiny dopolední a jak se ukáže v následujících dnech budeme vstávat ještě déle. Není na co čekat, po rychlé snídani plánujeme, kam vyrazíme. Jezero u kempu je sice pěkné, ale chceme poznat další revíry. V recepci taháme z majitele potřebné informace a vyrážíme tentokrát směr řeka (revír 17-zelená mapa), respektive nad peřeje, které jsme míjeli při příjezdu. Obloha je zatažená a vypadá to, že bude co nevidět pršet. Co naplat, nesmíme se nechat zaskočit. Prohazujeme vodní sloupec, zkoušíme všechno možné, ale marně. Tolik woblerů jsem nakoupil a pořád nic, sakra kde je chyba. Začíná mrholit. Ihned se ukáže, že cesta po břehu není vůbec snadná, zaoblená skaliska pokrytý lišejníky, mohou být velmi nebezpečná, pokud člověk vleze do lesa, boří se po kolena v mechu a borůvčí, ano tohle je Švédsko, jsem ohromen. Pomalu ale jistě se rozdělujeme na skupinky, někoho odradí náročný terén, někdo chce vyzkoušet druhý břeh. Já pokračuji s Matějem, protože cítím úspěch, věřím, že to vyjde, chci, aby to tak bylo. Stále lehce prší, přicházíme k pohádkové zátočince, v duchu si říkám, tady to proházím víc a začínám. Tentokrát nasazuji kopyto černo-oranžové barvy a volím taktiku spustit na dno a popotahovat zvednutím špičky. Nahazuji co nejdál a začínám. Ihned cítím drobnou vázku, na břehu mám na háčku trávu. Opakuji nához a přitahuji, najednou cítím odpor, celý se rozklepu, je tam. Ale ne na dlouho, ryba se pouští. V hlavě se mi honí myšlenky, to snad není možné, to je zas pech. Nezbývá mi než pokračovat. Každopádně je jasné, na jednom úseky v dáli je na dně tráva a tam by se mohly schovávat. Netrvá dlouho a znovu cítím odpor, je tam zase, hlavně to nepo…t! Tentokrát i rybu vidím, je to štika a slušná. Prut se ohýbá, brzda navijáku ječí. Semlelo se to rychle, Matěj podebral štiku do minipstruhového podběráčku. Už vím, že tohle je cíl, proč jsem do Švédska přijel. Z Čech jsem měl největší štiku 66cm a když metr ukazuje krásných 74cm, mám obrovskou radost. Ihned říkám Matějovi, co a jak a půjčuji mu kopejtko. Po chvilce dostává záběr, ryba se ale vypíná, to se ještě jednou opakuje a do třetice už to vyjde. Na břehu je štika jen o chlup menší, než ta moje, ale skoro o kilo lehčí. Oba máme tedy už štiku přes 70, paráda. Spokojeně se vracíme, u auta již čekají kluci, Karel se hned na dálku chlubí se štikou kolem 60tky, když jim ukazujeme naše kousky, už všichni vědí, že tady zubatice opravdu jsou. Po návratu do chatky připravujeme kulinářskou specialitu, ať se posilníme na další výpravu. Únavu zaháníme pivčákem a malým odpočinkem. O večerní výpravě je rozhodnuto. Vyrážíme na jezero 25 – modrá mapa. Pamatuji si, že zde má být přemnožená štika, tak proč to nezkusit. Po příjezdu se před námi rozprostře krásné lesní jezírko velikostně tak akorát. Bohužel zjišťujeme, že jsou břehy totálně nepřístupné, rákosy a tráva mohutně pokrývají několik metrů až desítky metrů od břehu. S tím jsme nepočítali. Tady si bez lodě nezachytáme, ani broďáky nepomůžou (stejně je nemám J). Nezbývá nám než si vypůjčit dvě uvázané lodě u břehu, nikde nikdo není, tak proč ne, když už jsme tady. Druhý den stejně zjišťujeme, že jsou lodě pro rybáře, jen je potřeba nahlásit, kde budeme chytat, aby tam bylo dost lodí i pro další rybáře. Naštěstí jsme tu sami, a proto zabíráme obě lodě a vyrážíme. Já s Matějem a Michalem jedním směrem a Petr, Lukáš a Karel druhým směrem. Nejprve to vypadá na pořádnou bouřku, zvedá se vítr, už chceme balit, ale mraky odchází a vysvitne sluníčko, hladina se uklidní. Břehy jsou opravdu zarostlé, i celé jezero, různé trávy, přesličky a lekníny jsou všude. Příště bych si určitě vzal pletenku, hodí se. Mám s sebou na dovolené pouze vlasce 0,25mm a 0,18mm. Nečekal jsem takovou vodní vegetaci. Matěj i Michal jsou na tom stejně. Na druhé lodi jsou však vybaveni pletenkami. Netrvá to dlouho a začínáme tahat okouny, je jich tu mraky, a když říkám mraky, tak opravdu mraky. Berou úplně na všechno, hodím na dno smáčka, je tam, hodím kopyto, je tam, nasadím woblera, opět je tam. Alespoň si vyzkouším většinu svých woblerů. Je to zábavné, ale brzy únavné. Pár okounů bereme do vezírku na gril. Píšeme klukům, že už chceme jet domů. Přichází udivená sms, proč tak brzy, vždyť to bere a ptají se, co máme. Odpovídáme, že to opravdu bere a že máme okouny. No nic, vracíme se na místo, kde jsme vzali lodě, a když se blížíme ke klukům, dostáváme opět otázku: „Tak co máte?“.S klidem odpovídáme, že okouny a hrdě zvedáme vezírek z vody. V tom se utrhne lavina smíchu. Karel, Lukáš se popadají za břicho a Vavří začne vytahovat štiky z lodi. Tak tady nám to kluci pěkně natřeli JJe jasné, že jsme byli na špatné straně jezera, kdo to ale mohl tušit. Každopádně to nebylo jen špatnou stranou jezera, ale i taktikou. Vyzvídáme, jak se jim povedlo natahat tolik ryb. Taktika byla následovná: Mrskat nástrahu přímo do přesliček a šťulíků (copyright by Karel), štiky tam byly. Ale k tomu byla potřeba právě pletenka. Jedeme to ještě zkusit, ale s vlascem to jde špatně, pár malých štik nachytáme, ale nic moc. Nakonec se ještě dostáváme k výtoku jezera, kde je potoční tůňka, Matěj tam mrskne bílé kopyto a ejhle. Hlídala si to tam. Pěkně vycpaná zubatice, tuším 75cm. Takže aspoň máme zas největší rybu. Michal se trápí, nejde mu to. Celou cestu do Švédska se smál Karlovi, že bude nejhorší a teď to má. Ne a ne chytit něco slušného a k tomu ještě láme prut. Tahá z vázky gumu, když v tom vyletí kovový projektil v podobě hlavičky a práskne přímo do blanku prutu, takovou ránu jsem ještě neslyšel. Když při druhém náhozu prut zakřupe a láme se vejpůl, s Matějem se neudržíme a vybuchujeme smíchy JTak takhle končí další den. Do kempu se dostáváme před půlnoci, samozřejmě za světla JRybáři z ostatních chatiček přicházejí vyzvídat, kde jsme to nachytali. Tuším, že Vavří prozrazuje naše místo, co na plat, alespoň jsme se zbavili konkurence na zbytek týdne. Po večeři dáme saunu a kolem třetí ráno padáme únavou. Zítra nás čeká další maraton… Kapitola 3- Jak jsme narazili na pravěk a chytili Pruhovaného krále (5.7.-6.7.2010) Najednou se probouzím a lapám po dechu. Kurnik to je vedro, žádný kyslík, v útulné švédské chatičce je po ráno sakra vydýcháno, po této zkušenosti už budeme větrat. Komáři nám ani moc nevadí, v podstatě jich je tu jako u českých rybníků. Později však zjišťujeme, že jsme chytli ještě relativně dobré období, protože při odjezdu ze Švédska začalo pořádné rojení, ale nebudu předbíhat událostem. Nastává ranní rituál, každý si udělá svou snídani, spáchá kus hygieny, rozkoukáme se a vymýšlíme dnešní výpravu. Hodláme zkoušet všechno možné a rozhodujeme se následovně: dnes navštívíme pstruhová jezera (modrá mapa- jezero 4 a okolí), bude alespoň malá změna. Připravuji si malé rotačky, vyzkouším českou klasiku Vaškovky, dále mám eso v rukávu od BlueFoxe – černo-žluté třpytce věřím. Naskáčeme do auta a honem k vodě. Najít lesní jezírka podle mapy není žádný problém, proto brzy parkujeme káru u prvního stanoviště. Ihned na první pohled jsem příjemně překvapen, naprostá krása, křišťálová a tmavě modrá voda mě nenechává chladným, dřevěný srub na grilování je ve Švédsku standard. Tady je mi prostě dobře, tady člověk zapomene na všechny starosti a pořádně si vyčistí hlavu, tady jste součástí přírody, součástí vody, součástí lesa, tady jsme lovci, lovci z Čech. Na nic moc nečekáme, nedočkavci protahují nástrahy ihned z mola, Lukáš brzy tahá pstroužka. Zabíráme připravené lodě a začíná souboj, vyrážíme na volnou vodu… Zde využívám zkušenosti nasbírané během několikaletého veslování na Berounce, druhá loď je bez šance J Po chvilce se dostáváme až k ústí druhého jezera, začínáme zkoušet štěstí, kde ti pstruzi asi jsou? Ať děláme, co děláme stále nic, nedaří se, nevíme, kde mohou být, jakou zvolit taktiku, nemáme zkušenosti s chytáním pstruhů na jezeře, začínám tušit, že to nebude až tak růžové, jak jsme si ráno malovali. Zkoušíme rotačky, malé woblery, nic… Nasazuji černou třpytku se žlutými tečkami od BlueFoxe, teď nebo nikdy. Prohazuji okolí, najednou cítím prudký náraz do nástrahy, brzy vidím nádherné oranžové záblesky pod vodou, mám strach, aby ryby nespadla, ale trojháček drží. Pstruh je brzy v podběráčku, mám obrovskou radost, adrenalin mi naplnil žíly, když vidím tečkovaného krasavce téměř 40cm, trocha focení a jde zpátky do jezera… Bohužel se nám moc nedaří, zkoušíme prohazovat břehy i směr volná voda, nic… Brzy potkáváme druhou loď, tuším, že mají dva chycené pstruhy a nic víc. Tady končíme, zkusíme to jinde. Přivazujeme lodě, dřepneme do auta a jedeme dál směr les. Nedaleko se nachází malé jezírko, vypadá pěkně, zastavujeme a jdeme na to. Po příchodu blíž však zjišťujeme, že to nebude žádná sranda, břehy jsou nejen zarostlé, ale dokonce plouvoucí, to jsem ještě neviděl. Břehy se vznáší na hladině. Kluci nasazují prsačky a brodí se v trávě a prohazují vodu, netrvá moc dlouho a začínají tahat malé pstroužky. Já musím obejít kousek jezera, abych se vůbec dostal k vodě bez prsaček. Bořím se ve vznášející trávě, boty s membránou drží, musím však pečlivě našlapovat, tohle není žádná sranda, stát na plovoucím břehu a pod sebou mít hloubku, kterou odhaduji na dva metry, držím se podél pařezů, v dáli vidím Vavřího jak se propadl v brodákách, měl to jen tak tak. Našlapuji ještě opatrněji, nikde nikdo, okolo se prodírá švédské ticho, občas se otáčím, tady bych nechtěl potkat losa. Kolem vody trčí spousta uschlých stromů, dobrá indikace toho, že pod sebou nemají půdu ale vodu. Přesně takové obrázky si vybavuji z knížek o pravěku, ano narazili jsme na pravěk! Ať dělám co dělám, nic prostě nechytnu, kluci pár pstruhů natahali, ale násadové velikosti to je o ničem. Pstruzi nám to prostě natřeli, jedeme do chaty…Cestou přemýšlím, kam vyrazím po jídle. V hlavě se mi honí tůň z řeky, kde jsem dostal pěknou štikou. Mám jasno, zkusím to znovu na řece. Po příjezdu s Karlem vařím jednu z mých specialit ala rychlovka, nezapomenu si dát Kozlíka, párkrát vydechnout a s klukama se domlouváme, jak to bude dnes odpoledne a večer. Celkem rychle přesvědčuji Michala s Matějem, Karel se přidává, půjdeme zkusit opět řeku. Vavří má taktéž jasno, jatka na štikáči ho nenechají spát, a proto pojede opět na jezero 25 společně s Lukášem. Vyrážíme… Slunce nám bije do tváře, modrá hladina se leskne, nahazujeme stále dokola. Prochytáváme nádherné tůně okolo skalnatých kopulí, prodíráme se vysokým porostem, bojujeme s otravnými komáry. Co ten Michal, stále se trápí, nemůže nic většího chytit, kdy už to asi přijde. Je vidět, že si sahnul do svědomí, opravdu mu přeji, ať se mu to konečně povede, zasloužil by si už něco chytit. Úspěšná tůň, která mi dala první slušnou štiku, bohužel další rybu již nevykouzlila, a proto pokračujeme v drsném terénu dál a dál, příjemný podvečer je balzámem na duši. Ujdeme cca 500metrů už přesně nevím. Karel najednou zasekává, je celý vykulený, protože cítí, že má na prutě něco většího. A je to pravda, po chvilce zdolává krásnou štiku přes 70cm. Karlova tandemová rotačka boduje. Na nic nečekám a ihned nahazuji stejným směrem, zkouším podlouhlou plandavku od ABU černé barvy se zlatými pruhy, ihned dostávám záběr, ale ryba padá. Nához opětuji a znovu, tentokrát trojháček drží, štika je menší než Karlova, ale stačí. Michal se topí v zoufalství, je to na něm vidět. Odchází zpět a zkouší štěstí jinde a sám. V duchu si říkám, ať už mu to vyjde, šel si hezky v klidu sám opodál, ono to půjde. Mezitím střídáme různé nástrahy, dělené woblery od rapaly v barvě firetiger by měly dle článků, které jsem o Švédsku četl, fungovat. Nicméně se tak neděje. Co se mi zatím osvědčuje, je černá barva. Michal ráno kupoval od majitele kempu nějaké nástrahy a jednu třpytku s ním měnil, té Michal určitě věří, proto ji nasazuje a někde nedaleko si ten svůj flek prohazuje. Stojím v zátočince a ejhle, pozoruji Michala, kterého vidím na špičce skály, jak začíná zmatkovat, prut se mu prohýbá, voda se čeří a vystřikuje kolem. Matěj s Karlem ihned vyráží na pomoc (pozn. redakce: Matěj tak pospíchal, až si rozšlápnul polarizační brýle JJá si v klidu chytám dál a říkám si, tak mu to konečně vyšlo, to zvládne, v tu chvíli ještě nevím, co má vlastně na prutě. To bylo překvapení, když slyším: „Ty vole, to je vokoun jako kráva“ Opravdu, nestačím se divit, kapitální kousek 45cm. Michal konečně prolomil smůlu a dnes chytil Pruhovaného krále na třpytku od majitele kempu. Čekání se mu vyplatilo. Možná mu i pomohl odznáček, který byl uloven v kešce, možná ne, ale důležité bylo, že Michal tomu věřil, soustředil se a vyšlo to. Je to stejné jako když chytáte na nástrahu, které věříte, ryba dřív nebo později přijde a o to víc je to hezčí pocit, když se povede kapitální kus, kterého přelstil Mic. Je jasné, že tímto dnešní lov bude končit. Vracíme se pomalu lesem až k peřejím, kde nás vyzvedává Vavří. Nevíme, co přesně probíhalo na jejich jezeře, ale přijeli zklamaní, štiky už tolik nereagovaly a bylo vidět, že rybářům z kempu to nedalo a začali tam jezdit o sto šest. To nám ale vůbec nevadilo, ba naopak. Stejně jsme chtěli vyzkoušet co nejvíce revírů a začali jsme lehce taktizovat. Když jsme něco přivezli, říkali jsme, že je to z pětadvacítky J Noční koupání ve studené jezerní vodě je vcelku příjemné a osvěžující, skoky z mola nebo projížďka na člunu naší mysl na chvíli odpoutávají od rybaření. Musíme nabírat sílu na další den, který bude opět ve znamení pstruhů. Jak jsem nastínil v předchozím odstavci, druhý den opět jedeme zkusit pstruhy. Matěj s Petrem však chtějí vyzkoušet své muškařské náčiní, a proto musíme zvolit vhodné místo lovu. V průvodci čteme o několika peřejích, které jsou speciálně určené na pstruhy a lipany. Naše základní povolenka tady ale neplatí, proto si ráno kupujeme na recepci speciální povolenku na peřeje. Michal s Lukášem nemají zájem, proto se koukáme na mapu, u kterého blízkého jezera je vysadíme, naštěstí tu takové jezer je, takže nemáme problém vyrazit. Nejprve ještě zamlouváme na tomto jezeře loď, aby byla jistota. Kluky vysazujeme na jejich dnešním stanovišti a honem se vracíme k peřejím. Auto necháváme u lesní cesty. Nasazujeme si prsačky (já si půjčil od Michala a od Lukáše mám pstruhový podběrák) a vyrážíme lesní stezkou směr voda. Po několika minutovém pochodu slyšíme šumějící vodu a za pár okamžiků se před námi rozprostírá dechberoucí krajina. Nevím , jak je to možné, ale tahle příroda mě dokáže neustále dokola překvapovat. Co dokáže divoká voda vymodelovat mezi skálami a kameny, neuvěřitelné. Mates a Vavří tedy navazují mouchy, já s Karlem klasicky vláčáky. Začínáme chytat a já si po pár náhozech rychle uvědomím, že v prudké a hluboké vodě to bude opět sakra těžké. Pokračujeme po břehu směrem po proudu, kde se řeka rozděluje na dvě části a obtéká ostrůvek na který vede provazová lávka. Zde by mohla být příležitost něco chytit, řeka není tak prudká a velké množství kamenů nabízí spoustu úkrytů pro tečkované bojovníky. A taky že ano, moje oblíbená černo-žlutá rotačka doluje prvního obecňáka z pod kamene. Velikostně nic moc, cca kolem 25cm, ale potěšil. Přichází ještě jeden a po něm několik okounů. Matěj se trápí s mušákem, je bez ryby. S Karlem taháme občas okouny, Matěj sedí unaveně na kameni. Rozhodujeme se přejít lávku a zkusit štěstí na ostrově. Silně prohnilá konstrukce odrazuje Vavřího, který se vydává jiným směrem, ani nevíme, kam pořádně jde a najednou je pryč. Co naděláme, hlavně, že jsme se domlouvali, že nikdo nebude nikam chodit sám…No nic, snad se vrátí, říkáme si, a jdeme na lávku. Nebudeme si nalhávat, máme respekt. Chůze po shnilých prknech není zrovna příjemná, sem tam i prkna chybí. Matěj s Karlem jdou někam za roh a já si prochytávám vracák za ostrovem… ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu Únava pohlcuje naše těla, nicméně rybářský chtíč je silnější, a proto se rozhodujeme zkusit ještě peřeje, které jsou položené níže po proudu. Vydáváme se lesem směrem k autu s tím, že Vavřího potkáme cestou. K našemu velkému překvapení nikde není…Telefon samozřejmě nemá, co teď? Tohle je opravdu nepříjemná situace, být někde v lese ve Švédsku není zrovna sranda, jsme u auta, tam taktéž není…Co budeme dělat, čekat věčně? NE, neměl nikam chodit sám, popojíždíme kousek dál k dalším peřejím. Zde je silný proud a s přívlačí se moc nechytám, úspěšné malé rotačky není možné v takovém proudu vůbec táhnout, zde je to pro muškaře jako stvořené. Ale přeci to nevzdám. Chvíli přemýšlím, jak to udělat, abych něco chytil. První nápad je na světě. Vezmu miniaturní banjo v barvě fluo. Taktika je následovná: nahodím do proudu gumovou nástrahu, odklopím naviják, mezi prsty budu držet vlasec, abych byl v kontaktu s nástrahou, chvíli budu držet v proudu a postupně pomalu spouštět s proudem. Kupodivu tato taktika ihned funguje. Karel rychle okoukává a taháme jednoho pstroužka dorostence za druhým… ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu ZDE Matěj doplní muškařinu Teď už toho máme opravdu plné kecky, respektive plné broďáky a to doslova. Veškeré naše oblečení je pod gumovým nebo neoprenovým materiálem naprosto durch, koupeme se ve vlastní šťávě. Jdeme zpět, nechceme se vracet na cestu, proto jdeme skrz les. S Matějem se bezmyšlenkovitě shodujeme na směru, ale Karel tvrdí, že jdeme blbě, musíme opačným směrem. „To víš mlaďas, to tak“ Jdeme tuhle. K našemu překvapení měl Karel pravdu, doteď to nechápu, jak jsem mohl být tak dezorientovaný… Stojíme u auta a musíme začít řešit, co s Vavřím. Je jasné, že se vrátíme zpět na první místo, ale co když tam nebude? Tušíme, že dnes to bude ještě zajímavé…Za okamžik již Petra vidíme v dáli, čeká u cesty. Aspoň že tak. Ale ještě pár minut a byl připravený jít pěšky, dokonce už měl u sebe napsanou ceduli: Jdu do kempu JTeď ještě musíme vyzvednout Michala s Lukášem, celý půl den chytají na zatím neznámém jezeře, jak se jim asi dařilo. Co bude skrývat obrovské jezero plné zákoutí a přítoků? Píšeme klukům sms, že vyrážíme. Po příjezdu kluci vyndavají vezírek s štikami a okouny, pěkný úlovek, to ale zatím nic nevíme. „Tak to vysypte, sakra…“ Lukáš spouští… Měl jsem na prutě štiku odhadem 120cm, Michalovi zdrhla odhadem devadesátka a pokračují…Emoce, s kterými to vyprávějí, dokazují, že nekecají. Lukáš evidentně takové monstrum na prutě ještě neměl a bude na něj vzpomínat ještě dlouho. Nikdo z nás nic takového na prutě neměl… Povídání se hezky poslouchá, okamžitě mám chuť jít chytat sem. Kdo by nechtěl. Takže plán na druhou polovinu dne je jasný….. Já, Karel a Michal vyrážíme na toto jezero. Matěj a Petr si chtějí ještě užít muškařinu a Lukáš nám uvolnil místo, ať si taky zkusíme prozkoumat jezero. Nemohu se dočkat, už tam chci být. Po obědě rychle do auta a jedeme. Naskakujeme na loď, Matěj odváží druhou grupu na peřeje. Nastartujeme motor a šup na jezero. Michal při cestě vypráví, tady to nemá cenu zkoušet, jedeme tam a tam. Bylo dobré, že tady už byl. Přejíždíme celé jezero, až se dostaneme k nádhernému pohádkovému přítoku. Vypadá to jako malá laguna. Tady měl Lukáš na prutě toho giganta, ukazuje k pařezu a zároveň tam nahazuje skitter popa od Rapaly. A první štika je na světě, něco kolem 60cm, pěkná. V tomto úseku jsou ve vodě skaliska, pod námi kamenné bloky, musíme dávat pozor na motor. Pročesáváme vodní sloupec, občas chytáme okouny, máme záběry na hladinovky od štik i okounů. Zkoušíme různá na pohled zajímavá místa a pokračujeme podél břehu. Přibližujeme se k potopeným kamenům, Michal vypíná motor a já se přibližuji již pomocí vesel, v tom loď prudce škubne, jen tak tak nekončíme ve vodě. Sakra, co to bylo? Po chvilce zjišťujeme, že máme spuštěnou kotvu. Karel ji zapomněl vyndat. Vůbec si nechce představit, co by to s lodí udělalo, kdybychom jeli s motorem v plné rychlosti. Takže na tohle příště bacha. Dostáváme se k dalšímu přítoku. Všude kolem vidíme pod hladinou vodní řasy a trávy, nejsou na hladině, ale roustou od země a končí těsně pod hladinou, tento koberec je mohutný a pokračuje na volnou hladinu jezera. Michal prozrazuje, že tady mu spadla ta údajná devadesátka na třpytku. Všude kolem se čeří voda, mraky malých rybiček se plácají nad řasami. Tady to bude chtít hladinovku, nasazujeme popy od Rapaly. Michal říká, ať nenahazujeme směrem k přítoku, ale naopak na volnou vodu. Vlastního popa nemá, ale půjčil si od Lukáše. Já mám v různých barvách, volím mou oblíbenou S. Už ani nevím, komu se poštěstilo jako prvnímu, ale záběr velké štiky na klidné hladině, je prostě nezapomenutelný. Mohutná štika útočí na Michalova popa, teď má první velkou štiku na prutě, ani nedutá a naprosto se soustředí. Karlovi zasvítí oči a nahazuje, v tom opět rána jako z děla, i Karel má na prutě štiku, ale ne dlouho, trhá. Michal mezitím zdolává a i jemu se nakonec daří a má svou první štiku v lodi. Tuším, že měla 74cm, hezká. Podáváme si ruce a pokračujeme. Karel má jen popa z pouti, a proto mu půjčuji barvu GM (zelená makrela) ze své sbírky. No a Karel má opět záběr a zase trhá… Já se snažím jako blázen, nahazuji, tahám, nic. Karel tedy nasazuje pouťového popa a ihned po náhozu slyším další ránu. To je ale klikař. Nastává boj, štika projíždí skrz řasy, které jsou všude kolem. Zdolávání není žádná sranda. Já stále nahazuji, Michal filmuje zdolávačku. Dnes ale nemám prostě den, v hlavě už to předem vzdávám, dnes se mi prostě nezadaří, i to k rybařině samožřejmě patří. Jsem rád, že Michal po trofejním okounovi ulovil i hezkou štiku, na kterou čekal. Když vidíme Karlovi zubatici na hladině, tušíme, že zde metr ukáže víc centimetrů než u Michala. A skutečně: 86cm to už je parádní kousek. Když náš kluci vyzvedávají, tak jim vyprávíme a lehce si i okořeňujeme, tvrdíme, že jsme měli na prutě opět tu štiku kolem 120, a že měl v tlamě Lukášovu nástrahu JTo byla samozřejmě milosrdná lež. Další úspěšný den máme za sebou. Kapitola 4 – Je čas si trochu odpočinout od ryb a poznat místní divočinu (7.7.2010) V kempu zjišťujeme, že úspěšné jezero není pro další den volné, proto ho Michal raději pro následující dny zabukuje. Dnes si tedy zachytáme jen sporadicky a na večer plánujeme návštěvu lovecké chaty. Majitel nám sděluje potřebné info, předá klíče a nezapomene na pár tipů, jak narazit na losa. V první polovině dne se rozdělujeme na dvě skupiny. Petr, Lukáš a Karel vyráží autem směr jezero 25, pořád mají chuť si lehce zamasit :) Já, Matěj a Michal volíme toulku přes lávky na řeku, něco mě tam pořád táhne, tentokrát chci zkusit druhý břeh. Prut je těžší a těžší a my se musíme shodnout, že dneska to fakt nejde, dnes už ty ryby necháme, jsme vyčerpáni neustálým nahazováním i tou krásou kolem. Pomalu se vracíme zpět do chaty, nikam nespěcháme, plahočíme se krajinou až do našeho příbytku. Standardně se najíme a už ani nevím, co jsme dělali, každopádně druhá skupina se vrátila celkem zklamaná, bez větších úspěchů. Odpočíváme... K večeru vyrážíme směr lovecká chata, tak tomu říkám luxus, krásný dřevěný srub, který má na střeše stromy, paráda. A uvnitř? Prostě nádhera, lepší se podívat na fotky... Následuje několik fotek s parohama a vyrážíme na stopování losů. To bude sranda. Vyrážíme mimo cestu, mezi les a louky. Každý krok je těžší a těžší, boty se boří do mechu, voda sahá po kotníky, místy je potřeba dávat velký pozor a nezahučet někam, tohle je Švédsko, tady žádný kompromisy neplatí, nemáš nepromokavé boty, tak jsi ihned durch. Pokračujeme dál, v tom v dáli na kopci vidíme koně, nene není to samozřejmě kůň, ale LOS. Karel s Michal okamžitě vyrážejí do kopců za losem, běhají jako kamzíci, Michal téměř neviditelný v maskáčích naší armády, jen Karel mu to trochu kazí tou bílou kapucou :D Videokamera natáčí první důkazy, nicméně nám los brzy mizí...Pokračujeme dál mokřadem k jezírkům až k posedům, kde chvíli čekáme. Nemáme však trpělivost až přijde Godot, proto velíme odchod, tentokrát už jen ve složení Michal, Karel, Matěj a já. Chuť vidět losa je obrovská a brzy přináší ovoce. V dáli vidíme konečně losici, zírá na nás, ani se nehne, fotíme, ale v šeru jsou fotky dost rozmazané, kamera však něco zachytí. Chvílemi si myslíme, že je to jen atrapa, žádný pohyb, nic, jen na nás zírá. Michala nenapadá nic lepšího než vzít foťák a jít k losici, přibližuje se oklikou, když už je blízko, losice se v klídku obrací za zadkem se objeví mládě a oba mizí v lese... LOS uloven, úkol splněn. |
